Asi to nebylo nutné. Chlupáč říká, že to bylo zbytečné. Nějak tak tuším, že se to ale dělá. A rozhodla jsem se, že chci. Ve středu měla Klárka ve školce letní slavnost, kde měly děti připravené krásné vystoupení na téma čtyř živlů. A já byla jako správná matka dojatá. Tak nějak mě to sebralo. Jak jsou děti šikovné, co všechno se dokážou naučit. Samy. Pokud je jim k tomu dána příležitost a mají vhodné prostředí. Nežijeme v ideálním světě, i na naší Montessori školce mi některé věci vadí, ale jsem šťastná, že sem Klárka chodí. Že tomu tak osud chtěl a to jedno jediné místečko se v září fakt uvolnilo, jen pro ni. Nebylo to pro ni lehké. Byla jediná nová v poměrně malé skupině dětí. Rozhodně neproplula tím prvním rokem bez šrámu. O školce nám moc nepovídá. Občas řekne něco, co mě potěší, občas prozradí něco, z čeho vnitřně zuřím. A každý den jsem překvapená. Když přijde domů s přihlouplou písničkou. Když dělá ty pitomé grimasy, které ji tam učí bůhvíkdo. A nebo taky, když mi názorně ukáže, že umí s přehledem převázat dárek provázkem. Podceňujeme je. Vědomky i nevědomky. A oni toho umí víc, než si dokážeme představit.